CENTRAL GROUP - nové byty, domy a nebytové prostory

Studentská architektonická soutěž

Nadační fond pro zdraví dětí
Central Group CENTRAL GROUP a.s.
Budova EMPIRIA (Motokov)
Na Strži 65, 140 00 Praha 4
(přímo u stanice metra Pankrác)
Infolinky: 226 222 222, 226 221 111
Otevřeno: PO - PÁ 8 - 19 hod.
www.central-group.cz
info@central-group.cz


Generováno:
Hvězdou přehlídek jsem jen já

13.3.2015, Téma - Módní návrhář Osmany Laffita Módní návrhář OSMANY LAFFITA (49) v sobě karibskou krev nezapře. Je excentrický, velmi otevřený, a přestože v Praze už strávil větší část života než v rodné Havaně, čeština je pro něj stále trochu oříškem. V současnosti připravuje jednu ze svých dosud největších módních kolekcí pro charitativní galavečer Central Group ve prospěch Nadačního fondu pro zdraví dětí.

Módní návrhářství jste vystudoval na Akademii výtvarných umění v Havaně. Kdy vám začalo záležet na tom, co máte na sobě?
Myslím, že od dětství. Už když jsem byl malý chlapec, nechápal jsem, jak můžou mí spolužáci ve škole chodit v děravých kalhotách. Já jsem nesnesl ani nic zašívaného nebo nějak poškozeného. Nejhorší bylo, že moje maminka mi v tom vždycky vyhověla. Jakmile jsem začal natahovat, že si ty zašívané ponožky neobleču, koupila mi nové. Na tyhle věci jsem byl vždycky pintlich, stejně tak na čistotu, pořád jsem si úzkostlivě myl ruce. Mí sourozenci přitom byli úplně jiní. Hráli baseball, váleli se po zemi, včetně mojí ségry. Prostě už od dětství jsem byl taková černá ovce rodiny.

Mluvil jste už v dětství do oblékání také třeba vaší sestře?
V tom měla hlavní slovo naše máma. Ona pracovala v diplomatických službách a byla zvyklá být perfektně upravená a elegantní od rána do večera. Tehdy se česaly ty obrovské drdoly a ona nosila extrémně dlouhé vlasy, dodnes ji vidím, jak sedí a sama si motá ty dlouhé prameny. Tyhle věci mě vždycky fascinovaly. No a maminka taky šila, což na Kubě před revolucí, v době kapitalismu, kdy se narodila, patřilo k dobrému vychování. Po revoluci to na Kubě fungovalo tak, že se fasovaly kupony, za které se nakupovalo i oblečení. Byl ale malý výběr a bylo toho málo, takže maminka na nás hodně šila sama. Pozorovat ji u šicího stroje, to jsem taky zbožňoval. A jako jediný z dětí jsem se od ní taky naučil šít.

Co na to říkal tatínek, že nejmladší syn má takové záliby?
Vždycky byl proti tomu. Ale bral mě jako benjamínka, který je maminčin miláček, a soustředil se spíš na mé sourozence. Moje ségra je na příklad drsnější než já. Pamatuju si, že když se náhodou strhla ve škole nějaká bitka, ona nerozdávala facky, ale dávala rovnou pěstí. Můj bratr, kterého zabili na Kubě, byl boxer, druhý bratr je ředitelem hotelu a dělával karate, táta judo. Sestra plavala, ale motala se i do bojových sportů. Když ostatní doma trénovali, jediný já jsem se jen koukal.

Vyslat vás na studia do tehdejšího Československa byl taky nápad vaší maminky, že?
Ano. Strávila tu nějaký čas pracovně, takže tu zemi znala a líbilo se jí tu. Krátce poté, co jsem dokončil akademii, začala Kuba válčit s Angolou, takže tam maminka musela odjet jako vojenská diplomatka. Bála se, že se budu flákat, když nebudu pod dohledem. A tak pro mě zažádala o stipendium v Evropě, což si mohla dovolit jen díky svému povolání. Pro nás ale tehdy přicházely v úvahu jen socialistické země. Československo máma znala, tak ho vybrala. A tak jsem sem přijel na půlroční studium oboru klavír a klarinet na AMU. Taky mámin nápad. Myslela si, že to bude dobrá volba, když hezky tancuju, ale mě to nebavilo.

Takže vaše výtvarné sklony maminka nepodporovala?
Chtěla, abych měl co nejširší vzdělání. Ale nešlo to. Šest měsíců jsem studoval jenom noty, noty a noty. Obrátil jsem se na ambasádu a řekl, že chci zpátky na Kubu. Tam mi ale řekli, že mám stipendium, které mi platí stát, že to není jen tak, a pokud trvám na ukončení studia, budou po mně chtít zaplatit peníze, které to studium stálo. Naštěstí krátce nato přišla revoluce a všechno bylo jinak.

Čím jste se tu po revoluci živil?
Nejdřív jsem pracoval v ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury, pozn. red.), kde jsem připravoval různé módní semináře, a později jsem i navrhoval. Pak jsem nějakou dobu díky španělštině pracoval pro španělskou firmu jako kontrolor a ekonom, nějaký čas jsem byl zaměstnaný taky u českého zastoupení značek Versace a Kenzo. A v roce 1999 mě můj současný manžel Guy přivedl na myšlenku vytvořit vlastní módní kolekci. A protože na to byl potřeba kapitál, Guy se tehdy rozhodl, že najde investora, kterým byl jeden Francouz. S ním pak založil značku Taiza.

Proč později zanikla?
Nedohodli jsme se. Firma strašně rychle rostla, nejen v Česku, ale i v zahraničí. Už jsem nechtěl být jen zaměstnancem, ale jako návrhář jsem chtěl být i společníkem. Francouzský majitel s tím nesouhlasil, tak jsem se rozhodl odejít. A v roce 2002 jsem s pomocí financí, které zajistil Guy, poprvé začal navrhovat pod vlastním jménem.

Jak jste se poznal s vaším partnerem Guyem?
Bylo to na diskotéce někdy v roce 1993. On sem tehdy přijel podnikat. Ukončil vojenskou akademii The Citadel v Americe a jeho rodiče se věnovali výpočetní technice. Guy měl výhradní zastoupení Motorola Computer Group pro celou východní Evropu. V té době ale ještě netušil, kde se usadí. Přijel do Česka jen tak na výlet, podívat se, jak to tu funguje. A zrovna v tom týdnu, kdy tu byl, šel na stejnou diskotéku jako já.

Takže láska na první pohled?
Přesně tak, Guy chtěl, abychom zůstali spolu hned ten první večer. Řekl jsem mu, že si přece po jednom večeru nemůžu být jistý, že si budeme rozumět. A on vůbec nepochyboval. Vypadá to, že měl pravdu. Letos jsme spolu už dvaadvacet let. Samozřejmě, že se jako každá rodina občas hádáme, dokážeme na sebe být naštvaní tak, že spolu třeba týden nemluvíme. Ale dobří jsme v tom, že práci odlišujeme od vztahu. Takže i když jsme pohádaní, pokud jde o práci, komunikujeme bez problémů.

Nechápu, že vy dva, Kubánec a Belgičan, jste se rozhodli zůstat žít zrovna v Česku.
No, u mě v tom sehrála roli máma, on to udělal kvůli byznysu. Česko bylo tehdy pole neorané, o počítačích tu nikdo moc nevěděl. Guy vycítil velký potenciál. On například vybavil kompletní počítačovou centrálu Ministerstva obrany v Polsku.

Proč jste se váš vztah rozhodli úředně stvrdit až loni, po jednadvaceti letech?
Já tyhle ceremoniály nemám moc rád. Vím, že asi leckoho překvapilo, že zrovna my jsme se vzali tajně, že kolem toho nebyl žádný tyjátr. Prostě jsme odjeli do Belgie, bez rodiny, bez přátel, jen Guy a já, neměli jsme ani svědky. Vrátili jsme se už jako manželé a on jen oznámil přes Facebook, že jsme se vzali. Udělali jsme to hlavně kvůli majetku. On má majetek v Belgii a ve Francii, kde žije půlka jeho rodiny. A já mám majetek tady a na Kubě. V případě, že by se jednomu z nás něco stalo, nemá ten druhý právo na nic.

Vy však nejste registrovaní partneři, ale skuteční manželé, že?
Ano, v Belgii nic jako registrované partnerství neexistuje, tam má manželství uzavřené mezi osobami stejného pohlaví úplně stejnou váhu jako mezi dvěma heterosexuály. V případě rozvodu bychom si všechno dělili napůl.

Sepisovali jste předmanželskou smlouvu?
Ne. Mám ke Guyovi naprostou důvěru. I když je pravda, že mí rodiče se taky rozváděli po více než dvaceti letech, může se stát cokoli. Pořád si říkali, že se milují, a táta měl přitom jiné ženy, až to máma přestala snášet a ukončila to. Sepisovali jsme ale smlouvu o případném dědictví. V případě, že umřu já, Guy dostane všechen můj majetek a musí se starat o mé rodiče. V případě, že umře on, já dostanu všechen jeho majetek. O jeho rodiče se ale starat nemusím, jsou soběstační.

Tak to je od něho velkorysé. Působíte jako perfektně se doplňující protiklady – temperamentní bohém s karibskou krví a racionální Belgičan podnikající ve výpočetní technice, absolvent vojenské akademie. Je to tak?
Ano, myslím, že právě proto nám to skvěle funguje. Já navrhnu modely, ale nedokážu spočítat tu ekonomickou stránku věci. Guy mě třeba upozorní, že budeme vymýšlet marketing k nové kolekci, ať mu řeknu něco o inspiraci, jak jsem kolekci vytvářel. A já nevím. Tohle všechno je na něm. Já vymyslím model, líbí se mi, ale neumím o tom vykládat. Nedokážu jako někteří návrháři barvitě popisovat, jak je inspirovalo nebe nebo moře nebo kytky. Mě tohle neinspiruje, vidím to každý den. Ty nápady ke mně přicházejí prostě jen tak, je to dar od Boha.

Jaké jsou tedy modely, které připravujete pro galavečer společnosti Central Group?
Je to kolekce pro podzim a zimu, na příští sezonu. Vzhledem k výjimečnosti té akce připravuju téměř dvojnásobek obvyklého počtu modelů, bude jich kolem sedmdesáti. A bude převládat černá, i když to nemám rád. Moje zimní kolekce vždycky bývaly barevné. Ale vzhledem k tomu, že jde o výjimečnou práci pro tuto akci, rozhodl jsem se víc přizpůsobit vkusu ulice. To, co nosí lidi na ulici, pro mě většinou bývá hlavní inspirací. Ale obvykle se tam odráží i latinský styl, proto hodně barev. Jenže tady v zimě černá barva na ulicích prostě převládá. Zkombinoval jsem ji alespoň s krémovou, hořčicovou a bordó. Černá ale bude jednoznačně v přesile,vycházím ztoho,že jeto sázka na jistotu, protože ta barva prostě sedí každému.

Proč se černé tak bráníte?
Mám to v krvi, na Kubě se černá nosí jen ve smutek. Když nám zemře někdo z nejbližší rodiny, držíme smutek rok a celou dobu se oblékáme jen do černé.

Jaká je typická žena, která se obléká u Osmany Laffity?
Většina z nich jsou takové, že jsou rády vidět. Mají rády nápadnou módu. Jednou ke mně například přišla dáma, která chtěla svatební šaty. Měla představu nějakého jednoduchého splývavého modelu z žoržetu ve smetanové barvě. Tak na to jsem jí řekl, že pokud chce něco jednoduchého, ať jde radši k jinému návrháři. Nakonec jsme se dohodli na nějakém kompromisu, že jsem na ten jednoduchý model sem tam aplikoval nějaké kamínky, tu krajku, tam výšivku. Já říkám, že když žena nebo muž kolem vás projde, musí vzbudit pozornost. Každý by se za nimi měl otočit. Ať proto, že byl ten model ošklivý nebo krásný, důležité je, že vás nenechá lhostejným. Pokud jdete a nikdo si vás ani nevšimne, je něco špatně.

V jaké oblasti se vaši klienti pohybují?
Většinou jde o podnikatele, byznysmeny, někdy jsou to lidé extrémně bohatí, kteří chtějí co největší diskrétnost. Proto taky nemám butik, ale showroom. Všechno šiju na míru a velkou část zakázek připravuju pro svou stálou klientelu. Často mě ale osloví i nové zákaznice, jednou jsou to šaty na maturitní ples, jindy svatební.

Kolik stojí takové šaty na maturitní ples od Osmana Laffity?
Obecně večerní šaty stojí od sto tisíc výš. Ale jsou klienti, kteří přijdou s jasnou představou, přesně jim vidím ve tváři, jak moc by chtěli nějaké konkrétní šaty, ale nemají takové finanční možnosti. Tehdy zvolím opačný postup. Zeptám se, jaký mají rozpočet, a model tomu přizpůsobím. Vyberu třeba levnější látku místo stoprocentního hedvábí, ruční výšivky nahradím nějakými aplikacemi, na tom všem lze ušetřit. Snažím se prostě vyjít vstříc každému klientovi. U klasických kostýmů se ceny pohybují kolem třiceti, čtyřiceti tisíc.

Nejmenujete žádné V. I. P. klienty, proč?
Já si na celebrity moc nehraju, to nejsou moc vděční klienti.

Ty si modely asi spíš půjčují, že?
Tak nějak. Jediné dvě celebrity, pro které šiju a občas jim něco věnuju, jsou Eva Pilarová a Ivana Trumpová. To jsou dámy, které nemají zapotřebí si něco půjčovat. Ale ostatní si opravdu myslí, že můžou mít všechno zadarmo. Ale já když jdu kupovat maso, taky neříkám, že jsem pan Laffita, jestli mi ho můžou dát zadarmo? Navrhování šatů je moje práce, můj byznys. Vím, že někteří návrháři modely půjčují, protože to berou jako reklamu. Ale tak to není. U mě si žádná klientka neobjedná šaty kvůli tomu, že je měla na sobě nějaká miss nebo herečka. Lidé si je kupují, protože se jim líbí, líbí se jim můj styl. Vím, že mám kvůli tomuhle postoji spoustu nepřátel, ale neřeším to. Jsem takový a nezměním se. Není to nic osobního vůči těm lidem, ale nejsem prostě půjčovna. Navíc zaměstnávám spoustu lidí, platím švadleny, modelářky.

Jak si vybíráte modelky na přehlídky?
Nejdůležitější je pro mě elegantní chůze. Mně je fuk, v jaké soutěži krásy ta dívka vyhrála nebo jak je známá. Důležité je, jak se dovede pohybovat na vysokých podpatcích a jak umí ten model prodat. Může být klidně nehezká, od toho máme vizážisty a kadeřníky, aby ji zkrášlili. Podle mého názoru návrhář, který na přehlídky jako modelky používá známé osobnosti, má slabou kolekci. A ty známé modelky mu pak pomáhají odvést pozornost od modelů a dosáhnout toho, aby se o přehlídce vůbec mluvilo. V mém případě se musí mluvit o samotné kolekci, ne o tom, kdo ji předváděl. Hvězdou večera jsem já, návrhář.

Čím vám za ty roky přirostlo Česko k srdci?
Nejvíc se mi asi líbí zdejší architektura. Ale při první návštěvě to tak nebylo. Zpočátku jsem byl zklamaný. Já jsem si Evropu původně představoval jako New York, samé mrakodrapy, všechno nové, moderní. Pak jsem na podzim 1988 přijel do Prahy a všechno bylo jen šedivé. Na Kubě od rána do večera svítí slunce, moře, pláže a tady tohle. Bylo mi až do breku. Připadalo mi to tu úplně mrtvé, lidi se oblékali strašně, samé dlouhé plisované sukně, plastové boty, bylo to hrozné. Chtěl jsem se vrátit. Ale máma mi řekla, že tu musím zůstat a zvyknout si na váš styl. Protože já jsem ta menšina, já jsem přijel do Česka, ne Češi ke mně. Tak jsem se to učil přijímat, zvyknout si na to. Začal jsem se zajímat o vaši kulturu, o vaši historii, čím vším jste prošli. Objevil jsem vaše zámky, hrady, něco takového je pro umělce úplná fantazie. To byl asi hlavní důvod, proč jsem zůstal. Na co jsem si ale zatím zvyknout nedokázal, to je česká mentalita. S tím se nemůžu vyrovnat a myslím, že ani vy sami s tím moc srovnaní nejste. Původně jsem si myslel, že je to ovlivněno komunismem.

Ano, na to se rádi vymlouváme...
Právě. Pak mi ale došlo, že tak to být nemůže, protože já sám taky pocházím z komunistické země a komunismus je tam dokonce dodnes a Kubánci takoví nejsou. Kubánci jsou veselí, problémy házejí za hlavu, pomáhají si navzájem. Kubánec, i když má pro sebe poslední lžíci kafe, nemá problém se o ni rozdělit s tím, kdo přijde. To samé v nemoci, každý je připraven tomu druhému pomoct. Tady naopak když Čech vidí, že ten druhý má úspěch, tak místo aby mu ho přál, závidí a snaží se ho poškodit. To je něco, na co si opravdu nezvyknu. Někdy z legrace říkám, že ideální by bylo, kdyby v Česku žili jen Kubánci. To by byl asi největší bordel (smích). Ale vím, že vy sami jste si toho vědomi a mrzí vás to.

V poslední době kromě oblečení navrhujete i bytové doplňky, láká vás ještě něco?
Navrhování domů. Doteď jsem dělal všechno, co se týká interiéru, rád kombinuju staré a moderní, ale architektonické návrhy mám stále v hlavě. Problém je, že jsem nestudoval architekturu, takže nemám úplně zvládnutou technickou stránku. Ale jeden dům už mám za sebou – pro Johana Bruyneela, sportovního ředitele Lance Armstronga. Spolupracoval jsem na něm se svým architektem z Argentiny, který technicky realizoval můj výtvarný návrh. Stojí ve Španělsku a je nádherný.

Kde se vy sám oblékáte?
Všude. Hodně věcí mám samozřejmě svých, asi osmdesát procent. Leccos jsem si pořídil někde na dovolené v bezejmenných buticích, protože mě to na první pohled zaujalo. Určitě netrpím na značky. Nejsem z těch, co musí mít na všem logo Louis Vuitton, Armani nebo Valentino. Mám i takové věci, ale proto, že se mi líbí, ne kvůli značce. Myslím, že ani mí klienti u mě nešijí proto, že mají něco od Osmanyho Laffity, ale protože se jim to líbí.

Sám máte na sobě jeden z nejvděčnějších kousků šatníku každého člověka – džíny. V čem podle vás spočívá jejich nesmrtelnost?
Jak všichni vědí, vznikly jako montérky, pracovní oděv. Proto říkám, že největší módní inspirací je sama ulice. Přesně tak se rozšířily džíny – lidi je začali nosit mimo práci i ve volném čase. Občas se někomu roztrhly a nějaký návrhář to okopíroval a udělal z toho trend. Džíny jsou skvělé hlavně svojí variabilitou. Sám se většinou řídím dress codem. Určitě bych nešel do divadla v džínách a triku. Ale když si k džínám obléknete klasickou košili, sako a společenské boty, už jste ve stylu sport classic a neurazíte nikoho. Džíny jsou opravdu klasika. Mění se jen barva. Je to jako se starožitnostmi. Můžou se navrhovat pořád nové a nové věci, ale starožitnosti budou v módě vždycky.




Zdroj:
Vyšlo 13.3.2015 v magazínu Téma

CENTRAL GROUP a.s.
Budova EMPIRIA (Motokov – přímo u stanice metra Pankrác), Na Strži 65, 140 00 Praha 4
Infolinky: +420 226 222 222, +420 226 221 111 E-mail: info@central-group.cz

Upozornění: Uvedené údaje a vyobrazení mají pouze informativní charakter a společnost CENTRAL GROUP si vyhrazuje právo na změny.
Aktuální a závazné údaje jsou na vyžádání k dispozici v obchodních místech společnosti.

© Copyright 2017 CENTRAL GROUP a. s.